Zamyšlení o víře

Nedávno jsem narazila na své fotografie z mojí poutní cesty do Santiaga de Compostela. Uskutečnila jsem ji v květnu roku 2008. Bylo to pro mne splnění závazku za to, že jsem úspěšně složila státní zkoušky na vysoké škole.

Měla jsem dlouho chuť uskutečnit tuto spirituální cestu v souvislosti se smrtí mého otce. Cítila jsem, že se potřebuji s tématem jeho sebevraždy nějak vypořádat a hledala jsem různé cesty jak na to. V té době mne ještě nenapadlo vyhledat služby psychologa, spíše jsem hledala různé alternativní techniky.

Vždy jsem byla spirituálně založená, jako téma pro svou diplomovou práci jsem měla poutní kostely, cestu do Santiaga jsem znala ze svých studií v Galicii a proto mi tato možnost připadala vhodná.

Tato poutní cesta pro mne byla přínosem v mnoha ohledech a ráda na ní vzpomínám, ba dokonce občas uvažuji se tam někdy vrátit. Ono totiž uskutečnit nějakou cestu se spirituálním, řekněme vyšším záměrem, ne jen jako výlet či turistika má obrovský dopad na náš emoční vývoj.

Dá se takto vyjet na jakékoliv místo na světě, ale ty poutní a něčím významná či magická tuto spirituální zkušenost umocňují.

Na té do Santiaga to bylo u mě především o sdílení – setkávání se s množstvím poutníků, sdílení s nimi svůj důvod cesty a vyslechnutí si osudů druhých. Člověk se tam učí empatii, respektu k druhým, ale i poznávání svých bolístek, pohledu na ně a přijetí. Všichni poutníci tam jezdí z nějakého emocionálně zásadního a vážného důvodu. Ti co někoho nebo něco ztratili se tam jdou rozloučit, ti co se třeba vyléčili z nějaké vážné nemoci tam putují poděkovat.

Poutní cesta je symbolem našeho života.

Během putování zcela zákonitě v tichu a v čase sám se sebou nasloucháte svému nitru. Pohybová aktivita v těle spouští správné hormony a náš nervový systém spouští takové reakce které podporují léčení.

Na konci cesty tak přichází usmíření. Usmíření se sami se sebou, usmíření se s životem, Bohem a Vesmírem. Toto přijetí našich životů a našich cest je v osobním rozvoji fundamentální pro celkové žití v radosti.

Ten kdo přijal sebe sama, takový jaký je, svou cestu se všemi jejími zákruty a přijal svůj život se všemi jeho vzestupy a pády, se všemi krásnými chvílemi, ale i s bolestí. Jen ten je schopen dosáhnout trvalého štěstí a životu v harmonii.

A je dobré si to občas připomínat, abychom nescházeli z cesty!

Zde nehodlám mluvit, jako někdo fanaticky věřící. Za věřící se sice považuji, ale nejsem praktikující ve smyslu žádného ritu. Nicméně ve svém srdci věřící jsem a věřím tomu, že víra je pro naše životy důležitá.

Věřit se dá v cokoliv. Jakkoliv to chcete nazývat – Bůh, Vesmír, Věda, atd.

Tato víra je motorem člověka pro přežití, pro postup na jeho cestě, je to jeho motivace.

Budete-li věřit v křesťanského Boha, budete žít dle platných norem, váš život dostane smysl a budete se díky tomu těšit i na spasení po smrti. Ti co věří ve vědu jí zasvětí svůj život, jejich práce je jejich životní náplní, smyslem.

I ti co věří ve Vesmír či různé energie a magii také dokáží neuvěřitelné divy a jejich život má díky tomu smysl (léčení, atd.).

Díky víře byla a je možná evoluce, bez víry bychom vyhynuli!

Člověk od přírody potřebuje vědět, že jeho existence má nějaký smysl a že je tady správně.

Proto i já mezi své hodnoty řadím víru a hlásám ji i v rámci psychohygieny.

Rozvíjejte svou víru a spiritualitu a pečujte o ní. A pokud žádnou nemáte a považujete se za radikálního ateistu, zkuste se zamyslet nad tím, kde a jakým způsobem vám v minulosti bylo ublíženo, kdy k tomu došlo, že jste věřit přestali. Je tam nějaký moment, nějaké emoční zranění které potřebujete poléčit? Rádi byste věřili a důvěřovali?

Zkuste se tedy uvnitř v sobě poohlédnout po tom, zda by se pro vás nějaká víra nenašla. Jaké jsou vaše základní životní hodnoty? Je to mír, láska či pravda? Nebo je pro vás hodnotou rodina, zdraví, klid či zázemí? Či snad máte rádi práci, peníze a realizaci?

To všechno jsou důležité hodnoty, objevující se v mnoha kulturách, filozofiích i náboženstvích.

Jsem si jistá, že se i vy dokážete někde nalézt a dokážete dát svému životu smysl tím že budete moci k něčemu vyššímu směřovat a vzhlížet. A pak zjistíte, že to je potřeba. Jak to krásně zapadne do té naší životní skládanky. Jeden z těch dílků, které jste tak dlouho hledali.

Já už ho pro sebe našla…