Cesta od sebevraždy k duchovnímu rozvoji: Příběh osobní transformace

Kdybyste se mě zeptali před několika lety co by na ztrátě blízkého člověka mohlo být pozitivního nejspíše bych vás považovala za blázna a uraženě bych se s vámi přestala bavit. Protože dotěrné otázky, které se dotýkaly mých citlivých témat mne dokázaly tak rozhodit, že jsem nebyla schopná se s daným člověkem více bavit a dokonce jsem se vyhýbala kontaktu s ním, aby se náhodou znovu nezeptal.

Hlas mojí mysli by mi říkal, že na ztrátě někoho blízkého není vůbec nic pozitivního, že to je velká bolest, kterou nikdy nepřijmete a jizva, která se nikdy nezahojí. A odsoudila bych toho člověka jako někoho nevědomého, kdo nejspíš nikdy nikoho a nic neztratil a nebo někoho velmi necitlivého a netaktního, když se mne takhle ptá.

Když mi bylo šestnáct let jsem začala být často nachlazená, až jsem se dostala na alergologii. V únoru spáchal můj otec sebevraždu. Nenechal žádný dopis na rozloučenou, bylo kolem toho množství otázek a nejpravděpodobnější příčina se jevily finanční problémy jeho firmy. Kluk, se kterým jsem v tu dobu chodila se mi po oznámení tátovy smrti už neozval. Během druháku se také narušily vztahy s kamarádkami a rozpadla naše skvělá parta.

Trochu moc ztrát najednou v jednom roce, řekla bych. A moje reakce tehdy byla hrát si na hrdinku. Moje ego vzalo tehdy otěže mého života a dělalo, že je nad věcí. Nikoho z mého okolí nenapadlo, že takový traumatický zážitek ztráty blízkého člověka by potřeboval citlivé terapeutické vedení.

Proč? Nejspíš to v té době nebylo běžné, bylo to považováno jako znak slabosti a nebo to nebylo finančně dostupné?

Tento týden uplynulo 26 let od tátovy smrti a dnes jsem to já, kdo je terapeutem a průvodcem lidí, kteří takovou pomoc potřebují. A doporučovala bych jí všem hned v počátku jejich traumatických zážitků a ne až po tolika letech jako to bylo u mě. Mě dostalo do psychologické ordinace až mé tělo asi 12 let po tátově smrti, kdy jsem dva měsíce bez přestání zvracela ale dle všemožných vyšetření jsem byla naprosto zdravá. Tehdy jsem poprvé slyšela o psychosomatice.

Můj styl neřešit své bolestné emoce (smutek, zklamání, hněv, překvapení, úzkost, strach), ukrývat je hluboko v sobě a nepřipouštět si je měl za následek projevení se ve hmotě = na těle, ve formě nemoci. Tyto vyjmenované emoce dnes velmi dobře znám, vím, jak a z čeho nejčastěji vznikají, jak se projevují a s kterými částmi mého těla jsou spojené. K tomu mne přivedlo studium emoční inteligence.

Tehdy jsem přijímala a vyhledávala pouze emoce pozitivní, ale těch bylo v mém životě jen poskrovnu, nedokázala jsem je dostatečně vnímat a pěstovat. Byla jsem taková ledová královna.

V roce 2010 jsem se rozhodla jít na terapii rodinných konstelací. Vybrala jsem si osobní setkání, protože skupinové termíny se mi tehdy nehodily. A byla to naprostá bomba co obrátila můj život, dodnes to považuji za jeden z největších a transformačních zážitků mého života.

Jako téma konstelace jsem měla výběr a hledání partnera a k mému překvapení se ale řešil můj otec a jeho odchod ze života. Bylo tam tolik AHA momentů a uvědomění a vylezly na povrch všechny ty skryté emoce. Vyplakala jsem všechny slzy, které jsem měla do té doby potlačované, které si ledová královna a hrdinka nechtěla či nemohla připustit.

Objevilo se téma zodpovědnosti každého za jeho vlastní život, téma odpuštění (tátovi, že mne opustil i sobě, že jsem se na něj zlobila), téma ztráty a prázdnoty a co s tím. Nepřítomnost partnera v mém životě způsobovala všechna tato bolest, nezpracované emoce a strach z možné ztráty.

Terapie rodinných konstelací mne obrovsky nadchla a účastnila jsem se později ještě několika skupinových. Během toho roku jsem oslavila třicáté narozeniny a rozhodla se, že si budu plnit všechny mé sny, že chci být šťastná a budu tak hledat cesty k mému osobnímu štěstí. Na konci roku jsem odcestovala do Španělska splnit si jeden z mých tehdejších snů. A už při příjezdu jsem poznala mého budoucího manžela. Dodnes žiji ve Španělsku a postupně se nám narodily tři děti.

• Máte i vy v životě nějakou brzdu, nějaký bludný kořen, který vás nutí opakovat stále stejné vzorce?
• Jaké jsou vaše sny a touhy a co děláte pro to, aby se vám splnily?

Já jsem se samozřejmě nezměnila ze dne na den, přesto, že první konstelační terapie tomu zadala velké základy. Musela jsem na sobě opětovně pracovat. Po příjezdu do Španělska jsem započala studium rodinných a systemických konstelací a stala se terapeutem v této oblasti. Během mateřství jsem se zabývala studiem mnohých materiálů a experimentováním s nimi zejména sama na sobě či na výchově svých synů.

Občas jsem mívala temná období, deprese a chuť se vším praštit. Občas jsem měla sama sebevražedné myšlenky což mne mátlo. Uvědomila jsem si, že ještě nemám toto téma vyčištěné a proto se rozhodla studovat emoční inteligenci. Dnes po všech těchto kurzech a výcvicích jsem poznala mé skryté vzorce. Jak se můj strach ze ztráty transformuje a převléká do různých kostýmů a ovlivňuje mne při navazování vztahů s druhými osobami, při vyjadřování svých citů i třeba při vydávání peněz.

Například peníze pro mne představovaly vraha mého otce, jak bych se s nimi mohla kamarádit?

Mohu vám s tím pomoci a to pomocí různých nástrojů, které vám budou nejvíce vyhovovat.

Stále se ptáte co je na té sebevraždě pozitivního?

Ztráta mého blízkého člověka mne přivedla na cestu osobního rozvoje, na cestu k sobě, na cestu plnění si svých snů, na cestu žití vědomého života. Smrt mi ukázala moje vlastní strachy, skryté emoce, naučila mne hledat cesty jak s nimi pracovat a pomohla mi ujasnit si mé životní priority. Můj otec a jeho vědomé rozhodnutí odejít, mne dodnes ovlivňuje a inspiruje, právě ve vědomé prací s myslí a její silou.

Doufám, že i moje cesta vás dokáže inspirovat a dokážete se dívat na těžká období vašeho života jako na příležitosti k růstu.

Pokud jste si vědomi svých nezpracovaných emocí, které vás na vaší cestě brzdí, nebo jsou vaše traumata ještě příliš čerstvá, neváhejte se na mne obrátit a já vás na vaší cestě citlivě provedu a podpořím.